ŠumavaInfo.cz

Řemesla a sklářství

 

Jak lidé začínali obývat Šumavu, potřebovali nejen zdroj obživy, ale i spoustu potřebných věcí k životu. A tak se začala rozvíjet řemesla, povězme si něco alespoň o některých z nich:

 

 

Dřevařství

Od nejstarších dob, kdy byla úbočí hor i řek kryta neproniknutelnými hvozdy, patřily Šumava a les nerozlučitelně k sobě. Lesní velikány nejdříve kolonistům bránily v osídlování půdy, ale když se později stalo dřevo vyhledávanou surovinou a prodávalo se na trzích, představovalo požehnání pro celý kraj: ze dřeva se stavěly domy, vyráběl nábytek, boty, nářadí, nástroje či nádobí.

Těžba dřeva byla náročná a nebezpečná, těžké úrazy i smrtelná zranění byla téměř běžná, v každé dřevařské obci velmi dobře známá. Dřevaři pracovali v malých dvou až čtyřčlenných skupinkách. Těžba se skládala z několika operací. Z poraženého stromu se odřízl vršek, kmen se odvětvil (větve se nechávali vesničanům nebo sedlákům jako podestýlka pro dobytek).  Z klád se škrabkou oloupala kůra, potom se kmeny stahovaly a svážely z prudkých svahů a vozily se k vodním tokům, které představovaly nejlevnější a nejjednodušší způsob dopravy.

Výroba dřeváků

Protože na Šumavě hrálo v životech lidí nejdůležitější roli dřevo, není divu, že se z něj zhotovovala i jednoduchá obuv. Dělaly se dva různé druhy: dřeváky a nejšle. Dřeváky se nosily spíše v šumavském podhůří, převážně tam, kde žili Češi. Nejšle - pantofle s dřevěnou podrážkou a koženým svrchním dílem bývaly častější v horách, tam kde se hovořilo německy. Dřeváky se jako Böhmeschuhe ("české boty") vyvážely do Bavorska.

Dřeváky měly řadu předností, především v zimě udržovaly teplo a sucho, narozdíl od snadno provlhlých kožených bot. Nacpávaly se slámou, aby v nich bylo tepleji. Zhotovovaly se ze špalíku dřeva, který se sekerou přitesal do tvaru boty, poté se upevnilo do stojanu zvaného dědek, nožem a pořízem se pečlivě opracoval a ohladil povrch. Vnitřek se částečně odvrtal a vydlabal, nakonec se hotový dřevák zakouřil v peci, aby byl odolnější před vnějšími vlivy, proto také měly dřeváky takovou zvláštně nahnědlou barvu.

Kovářství

Na venkově bylo ceněno jako jedno z nejváženějších řemesel. O kováři se vždy mluvilo jako o člověku přímém, spravedlivé a nesmlouvavém. Kovárna nebyla zdaleka jen dílna, tady se často scházeli lidé z celé vesnice. Kováři a jejich ženy bývali velmi často ranhojiči nebo zvěrolékaři. Běžnými kovářskými výrobky byly sekery, kleště, kladiva,motyky, lopaty, kosy či hřebíky, to všechno bylo nazýváno "bílým dílem". "Černým dílem" nazývaly kováři kování vozů a dobytka.

Krajkářství

A teď zas něco pro děvčata: krajkářské řemeslo bylo téměř výhradně ženským zaměstnáním. Na Šumavě bylo nejrozšířenější paličkování, tyto krajky se používaly převážně na oděvy šlechty a nejbohatších měšťanů. V chudých podhorských oblastech Šumavy proto byla taková podomácká výroba vítaným zdrojem příjmu.

Výroba šindelů

Jako střešní krytina byly šindele na Šumavě nepostradatelné, protože byly vzhledem k dostatku dřeva dostupnější než slaměné došky. K jejich výrobě nebylo zapotřebí žádné složité zařízení, stačila řezbářská stolice, hoblík a ostrý poříz.

Smolařství

Smůla - látka, která nemá stálý tvar, tekutina uvnitř stromu, bez které by strom nemohl žít. Proto se při jejím získávání muselo dbát určitých pravidel: nesměla se získávat z mladých stromů a ze stromů na návětrné straně, protože pak byly náchylné k polomům. Nejčastěji se získávala z borovic. Strom byl zbaven kůry pomocí smolařské sekery, pak se kmen navrtával nebo nasekával, aby smůla mohla vytékat ven, na povrchu tvrdla a smolaři jí škrabkou seškrabovali do smolařských vaků. Poté se tavila ve velikých kádích, čistila a utuhnutá do bochníků se prodávala. Používali jí bednáři, sudaři, loďaři, ševci z ní dělali lepidla nebo se z ní vyráběla mýdla, laky a kolomaz.

Kolomaznictví

Výroba dehtu a kolomazu byla docela jednoduchá. Do zvláštní pece se naskládala borovicová polena, úlomky ztuhlé pryskyřice a odštěpky loučí. Pec z kamenů se po naložení dřevem uzavřela a na vnějším plášti se rozdělal oheň, který pec rozpálil, poté se otevřely větrací průduchy v horní části pece, kudy unikala pára a ke dnu odkapávala dehtová hmota, která se kanálkem sváděla do připravených nádob.

Sklářství

Šumava poskytla výborné podmínky pro rozvoj sklářství, pro které bylo zapotřebí velké množství dřeva, křemene, potaše ( získáván z popela spáleného dřeva) a v neposlední řadě i podporu vrchnosti. České sklářství mělo na Šumavě dlouholetou tradici.

Velice rozšířeným sklářským artiklem byly páteříky - korálky vyráběné do růžence a duté sklo jako číše, poháry a humpeny. Ve sklárně se uživilo hodně pracovníků, nejvýše hned za huťmistrem byli foukaři skla, výrobci tabulového skla, brusiči, malíři a různí pomocníci. Sklárny měly ještě jeden hospodářský význam, při práci u horké pece se vždy vypilo velké množství piva, jehož hlavním dodavatelem bývala vrchnost (proto taky tak ochotně skláře podporovala). Foukač prý vypil denně 10 - 15 litrů piva.

 

Menu

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
Náš partner
ŠumavaInfo.cz - informační server Šumavy a Pošumaví