Nechme Jana Stráského alespoň usednout na židli

Humbuk kolem jmenování Jana Stráského jakýmsi „prozatímním“ ředitelem Národního parku Šumava je pořádný. Jsem rád, že na toto téma reagujete i na našich stránkách. Šumava a Pošumaví je regionem nepřeberných krás, avšak při tom všem rozjímání o nádherách není možné nevnímat, co se děje kolem. Národní park je instituce, která ze samé své podstaty má velký vliv na tomto dění. Tento vliv nelze úzkoprse vymezit pouze na území, které NP spravuje. Šumavu a její Podhůří musíme chápat jako geologický celek, který nezná státní hranice ani hranice národních parků či jiných místních územních celků, kde události na Železnorudsku mohou ovlivnit jednání v kterékoli jiné lokalitě. Hovoříme-li neustále o kalamitě kůrovce, pak právě tato nepříjemná skutečnost je důkazem mého tvrzení; politika bezzásadovosti proti tomuto škůdci ( v minulosti považovaném dokonce za užitečný hmyz, napadající pouze nemocné stromy) v Bavorském lese, má postupem času fatální vliv na stav lesa i na české straně hor… Vraťme se však zpátky k důvodu sepsání této poznámky, k čemu mne přiměly vaše příspěvky na naší fb stránce k článku uveřejněném v Lidovkách.cz, který popisuje jakési hrubé náznaky řešení několika málo vybraných problémů NPŠ z pohledu právě Jana Stráského.

Předně musím odsoudit některé až urážlivé reakce na osobu pana Stráského, jež mu nasazují „psí hlavu“ aniž stačil pořádně usednout do křesla ředitele NPŠ. Nicméně, Jan Stráský vyslovil nějaký názor na pár věcí, které jsou veřejnosti nejvíce na očích a já osobně s jeho pohledem souhlasím. Upozorňuji, že znám pana Stráského v podstatě stejně, jako většina z vás, a že nemám sebemenší ambice a zájem vlastnit na Šumavě dřevařskou společnost ani jakékoli rekreační či jiné zařízení, bohatnoucí na šumavských lesích nebo z návštěvnosti regionu.

Národní park Šumava versus obce

Od samotného vzniku národního parku se tento vztah, který by měl být výsostně partnerským v tom nejlepším smyslu slova, jeví navenek i ve skutečnosti jako neustálý spor či spíše permanentní válečný stav. V tomto „boji“ stojím jednoznačně na straně obcí. Veřejnosti je téměř vždy prezentována formulace „obce, ležící na území národního parku“. Ale to přece není pravda! Ba naopak. Národní park Šumava je lokalizován a leží na katastrálním a historickém území šumavských obcí! Pokud se Správa národního parku bude i nadále k obcím chovat nabubřele, diktátorsky; přehlížet je a podvodně obcházet, nebude v tomto základním partnerském vztahu, který musí pro dobro Šumavy fungovat jako „švýcarské hodinky, nikdy dosaženo konsensu. Doposud se NPŠ choval jako stát ve státě, který si myslí, že je jediný, kdo má „patent“ na Šumavu. Jako instituce, kde vládne rozvinutý klientelismus, kde tu jedno vedení umožňuje velkolepé rozkrádání dřeva, tu jiní šéfové, za kterých vlády si ze Šumavy dělají doživotní „trafiky“ různí experimentátoři a stranické pokladny plní netolerantní demagogové z ekologických institucí.

Problémů, které panují ve vztahu národního parku a obcí na jejichž katastrech se NPŠ rozkládá je tolik, že by vydaly na mnoho stránek. Chci věřit tomu, že pan Stráský, pokud se nestane loutkou těžařů ani ekologů, přispěje alespoň k vybudování základů úspěšnějšího vztahu. Nechme se překvapit.

Lyžařské stopy, parkovné a další

O poplatku za užívání bežeckých stop se hovoří minimálně deset let. Osobně se divím, proč se za tuto nákladnou službu stále neplatí. A dost dobře nechápu, proč nikdo neprotestuje proti poplatkům a vstupenkám na plaveckých bazénech, fitcentrech, diskotékách, plesech, koncertech… Proč neprotestují milovníci sjezdového lyžování proti nehorázným poplatkům na sjezdovkách, jejichž úprava vyžaduje podstatně nižší náklady než úprava stop pro běžecké lyžování…apod.?

Pamatuji doby, kdy běžecké stopy v centrální Šumavě upravovaly dvě staré „laviny“ z Čeňkovy Pily a Horské Kvildy. Peripetie, které aspoň nějaké projetí stop doprovázely byly neskutečné. Stejně jako problémy se sháněním financí na tuto činnost. Dodnes mi není jasné, jak je možné, že nějakou servisní službu pro skupinu vyznavačů nějakého druhu sportu může financovat jakýsi evropský fond, obce a Národní park Šumava, tedy instituce, žijící částečně či zcela z peněz daňových poplatníků. Proč mě, některá z těchto institucí, nefinancuje moje rekreační záliby?

Nicméně, běžecké lyžování je tradiční šumavský fenomén a Šumava poskytuje pro tento sport podmínky srovnatelné ze skandinávskými zeměmi. Zimní turisté jsou ekonomickým přínosem. Bohužel,ani ne tak pro obce, jako pro vlastníky a provozovatele ubytovacích a restauračních zařízení, kterým návštěvníci „odevzdají“ nesrovnatelně nejvíc finančních prostředků, a kteří – až na čestné výjimky – nedají na úpravu stop ani pověstný desetník.

Obce problém s úpravou stop vyřešily nákupem vlastních strojů. Tyto „mašinky“ nestojí pár set tisíc, ale několik milionů, servis a vlastní činnost úpravy stop je rovněž velmi nákladná. Nevidím žádný důvod, proč by instituce, které investovaly vlastní prostředky, nemohly za poskytované služby vybírat poplatek? Nikdo nehovoří o několika stovkách za den, které musí zaplatit „sjezdaři“, ale vybudovat síť několika nástupišť na běžecké tratě, vybavených turnikety, ze kterého po vhození padesátikoruny (za den a na všechny tratě) vyjede magnetická kartička, kterou si každý připne na bundu či pověsí na krk, je jednoduchým a ve světě velmi častým a osvědčeným řešením. Dalším dobrým a v zahraničí používaným řešením poplatků je forma různých cenových variant skipasů, které centrálně vydává a spravuje nějaká servisní společnost založena všemi obcemi, na jejichž katastrech se běžecké tratě nacházejí, a které po zakoupení fungují jako univerzální „vstupenka“ na parkoviště, běžecké, popřípadě sjezdové tratě. Prostředky získané z prodeje těchto skipasů se pak rozdělují podle schváleného klíče na financování služeb, pro které byl skipas vydán. Možností je asi více, ale není třeba vymýšlet nic nového, vše už v tomto směru vyspělejších zemích vymysleli a přivedli téměř k dokonalosti. Naprosto samozřejmým a hlavním výsledkem zpoplatnění užívání bežeckých tratí musí být prvotřídní kvalita servisu, za který si platím. Uvažovat předem, že peníze někdo rozkrade, je ve státě, kde jeho vrcholní představitelé a průmyslníci v klídku kradou téměř před televizními kamerami, sice oprávněné, nicméně – nelze paušálně předem takto vše zatracovat. To by nemělo cenu ani žít, když stejně umřeme.

Kácení, rozšíření, Smrčina, zákazy vstupu…

O kácení stromů napadených kůrovcem bylo toho napsáno už tolik, že nemá cenu (osobně nemám ani chuť) se k tomu vyjadřovat. Jen znovu opakuji, že již před lety se kůrovcová kalamita na Šumavě, díky bezzásadovosti, zcela vymkla kontrole a dnes se pouze čeká, kterou lokalitu si tento brouk vybere jako další. O kácení v prvních zónách NPŠ se asi opravdu moc hovořit nedá, protože stejně téměř není co kácet. Klidně bych tyto lokality nechal ladem, ať se tam dalších dvacet let živí za naše peníze pár pozorovatelů, usilovně zkoumajících, jak na ploše po nepůvodní smrkové monokultuře probíhá samoobnovitelný proces původních šumavských smrkových kultur a zejména původního bukového, jedlového a jeřábového smíšeného lesa.

Zařazení území kolem Černého a Čertova jezera do národního parku a jeho rozšíření o tyto lokality vítám s nadšením. Myslím, že oblast Královského hvozdu sem měla patřit od samotného založení NPŠ.

Proč nemůže být na Smrčině vybudována sjezdovka (první, opravdu pořádný sjezdový areál na Šumavě) je mi stejně divné, jako to, že se neplatí za užívání běžeckých stop a ještě více mi přijde zvláštní, že ekologům vadí sjezdovka a nevadí jim  existence mamutího vojenského výcvikového prostoru Boletce na území Chráněné krajinné oblasti Šumava. Absurdnost, která nás opravdu řadí mezi světové rarity… Pro zajímavost, kterou možná každý neví, Smrčina je hraniční hora nedaleko Plechého. Na jejím rakouském svahu je známý, velký lyžařský areál Hochficht. Kdo se zajímá o ochranu přírody ví, že v Rakousku jsou zákony na ochranu přírody podstatně přísnější než u nás. Otázkou je, kdo je vlastníkem pozemků v blízkém okolí, kde by vznikaly ubytovací a servisní kapacity pro rekreanty. Proslýchá se, že to jsou politické špičky Jihočeského kraje, což se mi už hodně nelíbí. Ne samotný fakt, že pozemky někdo vlastní, to je vcelku normální po staletí, ale to, proč zrovna oni a jak k tomu přišli. Samotná existence sjezdovky na Smrčině mi nevadí a to nelyžuji. Ve vybudování sjezdařského areálu na Smrčině spatřuji převážně zásadní řešení dost katastrofální situace s nezaměstnaností v přilehlých obcích, tzn. v okolí Nové Pece. Obyvatelé většiny šumavských obcích byli závislí na dřevařském průmyslu, který založením národního parku postupně bere za své, co je naprosto logické a správné. Ale ti lidé se musí nějak živit a ekonomika Šumavy se postupně stává závislou na zemědělství a zejména turistickém ruchu, jako je tomu ve všech horských aglomeracích na světě. Přesně to před časem vzkázala obcím Správa NPŠ: „…živte se turistickým ruchem…“, ovšem taktně zapomněla dodat – „…s naším svolením a za našich podmínek…“. A to je hodně těžké až absurdní…

Výše uvedené také částečně souvisí s různými zbytečnými zákazy na území NPŠ. Před lety jsem uvedl přirovnání, že národní park obměnil cedule s nápisem „Hraniční pásmo – vstup zakázán“ za menší cedulky stejného významu jen s malou korekturou, kdy „Hraniční pásmo“ vyměnili za nápis „I. zóna NPŠ“. Dnes je v těchto zónách zákazových cedulek pomalu více než zdravých stromů. Nikdo se nechce brodit mokřady či rašeliništi. Ale do míst, kam vede, a kterými prochází asfaltová či jinak upravená lesní komunikace, potažmo tyto cesty navazují na běžně přístupné stejné lokality v Bavorském lese, mi připadají ony zákazy opravdu směšné a naprosto bez důvodu.

V samotném závěru, mimo přání, aby se Janu Stráskému ve funkci dařilo (jeho kroky ostatně budeme určitě sledovat a vyhodnocovat), se nemohu nevyjádřit k některým reakcím (zejména na zpravodajských serverech) na jeho věk typu, že je starý či urážlivých označení „dědek“…apod. Řídit tak složitou instituci, jakou je právě Správa národního parku Šumava, s tolika letitými a velkými problémy, které se za dobu existence NP nakupily a neřešily, nemůže dělat člověk bez velkých životních zkušeností, žijící v tomto regionu a schopný především vést diplomatická jednání; s lidmi, stranami, institucemi…apod. V takové funkci je znalost angličtiny a práce „v Excelu“, módně vyžadovaná na manažerské posty, kdy má v konečné fázi vybraný jedinec velké problémy se základy pravopisu v mateřském jazyce a neumí ani skloňovat jméno při oslovení, pramálo platná. A kam to dotáhli mladí hoši na podobných postech, je možné uvést na někdejších ministrech Březinovi, Liškovi či bývalém premiéru Grossovi…

Radek David