Časy se mění

Není to tak dlouho, co byl kůrovec vydáván div ne za spasitele šumavské přírody, vítaným akcelerátorem vzniku divokého srdce Evropy. Na fb stránkách Šumava se ekologisté předháněli v ostouzení slušných lidí, kteří byli zváni známými firmami placenými kdoví jakými penězi a byly jim podsouvány všemožné padoušské protikůrovcovské plány. Těmto „firmám“ se však jen nezamlouvalo, že Šumava při absenci boje s kůrovcem usychá, že navzdory všem proklamacím se na území NPŠ těží stále víc a víc, i když se tvrdilo, že Park ponechává Šumavu přírodnímu vývoji kvůli přirozené obnově lesa. Vše ovšem bez účasti publika, jemuž se prezentovaly jako nově vznikající les jen vybraná místa (mimochodem i taková, která byla zalesňována lidskou rukou, nikoli přírodními procesy).

A hle, nyní se názory vedení parku NPŠ začínají měnit natolik, že jeden z příznivců „divočiny“ smutně na fb píše, že „Já osobně mu (NPŠ, pozn. JH) za tento veletoč opravdu netleskám a upřímně řečeno, nesu tuto změnu ve skutcích a v rétorice velmi nelibě. Pokud vlastní parkové studie ukazují, že je pro les lepší netěžit než těžit, veškeré současné dění, včetně zakládání krizového týmu rok poté, co bylo těmi samými ústy řečeno, že je situace pod kontrolou, pokládám za velké osobní selhání, vedené politickým tlakem a snahou o udržení křesla.“ A je to tu zase. Opět mají být motivem změny názoru nízké pohnutky. Jak závidím lidem, kteří vidí všem až do žaludku. Kladem ovšem je, že „ochránci“ Šumavy se drží svého názoru.

Dokud nebyla Šumava chráněna, zelenala se. Pod ochranou usychala. Snad se představitelé NPŠ zalekli, když si uvědomili, co vše kůrovec pod blahosklonným dozorem napáchal. Možná se zalekli i osobní zodpovědnosti za tu spoušť. Konečně se popřává sluchu názoru, že „Na Šumavě se musí žít dobře lidem i přírodě“. Takový titulek si můžeme přečíst nad článkem v Nové Šumavě, č. 14/2010, mimořádné příloze pro hosty Národního parku Šumava. V článku se jasně stanoví protikůrovcový postup: „Správa Národního parku a chráněné oblasti Šumava bude aktivně kácet kůrovcem zasažené stromy na 70 % rozlohy národního parku. Cílem je zastavit šíření kůrovce mimo bezzásahové zóny a zamezit ohrožení hospodářských lesů mimo národní park.“

Cítím v těchto slovech naději pro Šumavu. Při pročítání občasníku jsem se ale neubránil úsměvu, když v úvodníku ředitel NPŠ píše: „Jen na Šumavě můžete vidět velké oblasti horských přirozených smrčin (které se ubránily útoku kůrovce, nebo se k nim brouk dosud nepropracoval, pozn. JH). Část těchto smrčin prošla fází rozpadu a následně přešla do etapy přirozené obnovy, přirozeného vzniku nového lesa. Proto jen zde můžete vidět velké přírodní drama zániku a vzniku nového smrkového lesa.“ V jiném článku Návrat původních dřevin do lesů NP Šumava však vybuchne bomba: „Téměř dva a půl milionů sazenic bude až do roku 2014 dosázeno v rámci projektu, který má přispět k obnově smíšených lesů v Národním parku Šumava.“ Přirozenému vývoji v bezzásahových oblastech tedy vypomůže - člověk! No vida, naráz je po dogmatu bezzásahovosti. To chválím. Přesto jsem se pobavil, že dramatu obnovy původních smíšených lesů bude pomáhat člověk.

Také by mě zajímalo, co na to příznivci „divočiny v srdci Evropy.“

Jiří Horák 1. srpna 2010