PŘÍRODNÍ POMĚRY

Lesy pokrývají více než 60% území Šumavy. Horské hole (planiny nad horní hranicí lesa) zde nejsou vyvinuty, ale nahrazují je druhotné smilkové porosty, vzniklé po odlesnění dlouhodobým působením tradičního pastevectví. Tyto pastviny se vyskytují na mírně zvlněném horském terénu Šumavských plání v nadmořské výšce kolem 1000 metrů.

Zátoňská hora, přírodní rezervace chránící jednu z mála lokalit s původním smíšeným lesem na Šumavě

Typickými rostlinnými druhy zde jsou tráva smilka tuhá a jiné mnohem vzácnější a nápadnější druhy jako hořec panonský, hořec šumavský, prha luční (arnika), kamzičník rakouský, podbělice alpská, pryskyřník platanolistý, oměj horský. Kosodřevina se vyskytuje jen ojediněle a ostrůvkovitě. Původní přirozené šumavské lesní porosty tvořené květnatými bučinami s bukem a jedlí, smrkem a klenem, s bohatým bylinným podrostem, jsou k vidění již jen ojediněle, nahradily je uměle a neodpovědně vytvořené smrkové monokultury. Zbytky původních smíšených porostů jsou vesměs předmětem nejpřísnější ochrany přírody, začleněné do přírodních rezervací a tzv. I. zón ochrany přírody národního parku. Mezi nejznámější lokality s původním porostem patří Boubínský pralesBoubínský prales|||||chráněným územím byl vyhlášen roku 1958 a je třetí nejstarší českou přírodní rezervací. Hlavní zásluhu na jeho ochraně měl Josef John, tehdejší lesmistr vimperských lesů schwarzenberského panství.. Od nadmořské výšky 1200 metrů se vyskytují tzv. klimaxové horské smrčiny – řídké smrkové pralesy s porostem jeřábu. V přirozeném stavu se však zachovaly jen ojediněle (Trojmezná hora, Jezerní hora...). Zcela odlišného charakteru jsou smrčiny podmáčené, s bohatým mechovým porostem a s typickými kvetoucími druhy sedmikvítkem evropským a dřípatkou horskou. Pro šumavská rašeliniště jsou typické porosty stromové nebo klečové formy borovice blatky. Poměrně vzácné jsou porosty borovice lesní. Oblasti s balvanitými svahy s bohatší půdou tvoří smíšené porosty suťových lesů, kde převažuje javor a klen, popřípadě jilm (Stožec, okolí Stožecké kaple).

Nejzachovalejšími a nejtypičtějšími přírodními prvky Šumavy jsou rašeliniště. Na náhorních plošinách – pláních jsou to vrchoviště – slatěslatě|||||bažinný ekosystém, který je trvale zamokřen. Odumřelé části rostlinstva se ukládají ve spodních vrstvách a za nepřístupu vzduchu se přetvářejí na rašelinu.. Údolní rašeliniště nazýváme luhy nebo nivy a nacházejí se v kotlině horní Vltavy. Největšími oblastmi slatí je Modravsko a okolí Kvildy. Slatě jsou zde porostlé převážně klečovou formou borovice blatky a místy se na nich vyskytují jezírka. Ze vzácných druhů vrchovištní květeny můžeme uvést břízu zakrslou (trpaslíčí), šichu obojakou, tři druhy masožravé rosnatky, kyhanku sivolistou, klikvu bahenní, suchopýrek trsnatý aj. Slatě jsou zásobárnou vody a Šumava je na nich existenčně závislá.

Většina luhů byla zatopena vodami Lipna, jejich porosty nejsou druhově tak pestré jako ve slatích. Nejčastěji zde najdeme stromovou formu borovice blatky a břízu pýřitou. Největší šumavským luhem je Mrtvý luh nedaleko Volar, kde se zároveň stékají Teplá a Studená Vltava v jednu řeku – Vltavu. Téměř všechny slatě a luhy jsou zařazeny do I. zóny NPŠ.

Šumava je bohatá na vodní toky. Hlavní řekou je Vltava, pramenící na jihovýchodním svahu Černé hory u Kvildy. Dalším větším tokem je Otava rodící se po soutoku horských řek Vydry a Křemelné u Čeňkovy Pily. Otava, spolu s několika dalšími potoky a říčkami (Hamerský potok, Kvildský potok aj.), byla v dávné minulosti vyhledávanou zlatonosnou řekou, a to již od dob Keltů (jméno Otava pochází z keltského Atave = Bohatá řeka). Na Šumavě najdeme spoustu typických divokých horských bystřin. Nejznámějšími jsou Vydra a Křemelná. Rovněž menší potoky mají své kouzlo a svými prudkými toky s četnými kaskádami lákají mnohé obdivovatele (Filipohuťský, Hamerský, Modravský, Roklanský, Luzenský, Koňský, Sekerský, Mlýnský, Rýžovní, Bučina, Prášilský...a další potoky). Největší šumavský vodopád Bílou stržBílou strž|||||je přístupná po červeně značené turistické stezce, která vede kolem Čertova a Černého jezera. Jako výchozí místa lze použít Špičácké sedlo, Hojsovu Stráž nebo Hamry. ,najdeme na Bílém potoce nedaleko Černého jezera.

Ledovcová jezera jsou dalším významným prvkem Šumavy. Je jich celkem osm. Pět na české straně (Plešné, Prášilské, Laka, Černé a Čertovo) a tři (Malé, Velké Javorské a Roklanské) v bavorské části Šumavy. Zcela jiného původu jsou rašelinná jezírka, největší (a to i v celé ČR) je v Chalupské slatí u Borové Lady, nejvíce rašelinných jezírek, přes 70, čítá komplex Modravských slatí. Voda potoků a řek byla v minulosti hojně (dnes ojediněle) využívána i pro technické účely. Na jejich tocích se budovala umělá jezírka, sloužící většinou ke skladování dříví, které bylo pak dále plaveno pro potřeby skláren (Boubínské, Žďárecké, Polecké jezírko) nebo k jinému zužitkování (Jelení jezírko).

Šumava je bohatá i na živočišné druhy. Z velkých savců bohužel vymizeli původní predátoři medvěd hnědý a vlk obecný, velice úspěšně se do lesů vrací rys ostrovid. V hojném počtu obývají šumavské lesy a obory jelen evropský a srnčí zvěř. Z menších druhů savců vzpomeňme všechny druhy lasicovitých šelem včetně vydry říční, lišky obecné, mývalovce kuního, kočky divoké... Ptačí říši zastupují na Šumavě dnes již velice vzácné druhy lesních kurů tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní. Ze vzácných pěvců se můžeme setkat s kosem horským, konipasem horským, skorcem vodním, krkavcem velkým. Nejvzácnější šplhavé ptáky zastupuje datlík tříprstý. Své zástupce zde mají i sovy výr velký, kulíšek nejmenší, kalous ušatý, sova pálená a dravci jestřáb lesní, krahujec obecný, ostříž lesní, káně rousná a lesní. Na Šumavě se vyskytuje i několik vzácných zástupců vodní říše čolek horský, mlok skvrnitý, skokan ostronosý, pstruh potoční, lipan horský, perlorodka říční a z říše plazů užovka obojková a hojně se vyskytující zmije obecná včetně její černé formy. Četné zástupce má Šumava i z říše hmyzu, motýlů...apod.

Nejvýznamnějšími technickými stavbami (dnes památkami) sloužícími k plavení dřeva je Schwarzenberský a Vchynicko – Tetovský plavební kanál. Na Šumavě byla i bohatá síť vodních elektráren z nichž jsou některé doposud funkční (Františkov, Čeňkova Pila). Největší umělou vodní nádrží je přehrada Lipno vybudovaná na řece Vltavě.

připravil: Radek David