ŠumavaInfo.cz

Lidový textil, lnářství a tkalcovství 

 

Len je poměrně nenáročná plodina, které vyhovovalo i drsnější šumavské klima. Modral se na polích kolem mnoha vsí. Len se vyséval v květnu a červnu, vždy jen dopoledne, protože později by prý jen kvetl a neměl žádná semena. Po dozrání se vytrhával i s kořeny, aby vlákno bylo co nejdelší, rozložil se na poli a nechal pořádně proschnout. Uschlý len se pomlátil cepem, pročesal na velkých železných drhlenech. Na podzim se stonky lnu nechávaly máčet několik týdnů a znovu sušit, aby byl připraven pro dlouhé zimní večery, kdy se předlo.

K výrobě lněné příze se dá použít asi jenom 10% vláken, zbytek je koudel (k výrobě hrubších vláken) a pazdeří. Předení vyžadovalo zručnost a trpělivost, pracovalo se na kolovratu. K tomu patřila přeslice (tyč na nízkém podstavci, na jejíž vršek se upevňoval kužel se lnem, z něhož se spřádala nit). Příze se pomocí motovidla převíjela do přaden. Takto připravená příze se ještě propírala, aby se dosáhlo co nejpevnějších nití. Až poté byla připravena pro tkalce.

Tkalcovství bývalo mužskou prací, jen málokdy tkaly i ženy. Velké množství tkalců se svým řemeslem zabývalo jen v zimě, zatímco v teplých měsících se starali o svoje hospodářství. Základ tkalcovského stavu tvořil rám se čtyřmi sloupky zaklínované až u stropu. Každý, kdo chtěl utkat plátno, musel si donést přízi a zaplatit tkalci za práci. Z jemnějšího plátna se šily košile, pleny nebo třeba povlaky na peřiny, z hrubého pak pracovní haleny, kalhoty a pytle.

 

Lidový textil na Šumavě

Předení na kolovratuTextilní výroba provází vývoj člověka od pravěku. Podoby textilní výroby jsou nejrůznější. Patří do nich nejen látky tkané, ale také oděvy pletené na rámu, na tzv. krosnách, nejrůznější techniky sloužící k ozdobám oděvů jako například nekonečné množství technik krajek, pletenin, výšivek, a podobně. 

V horských a podhorských krajích Šumavy se dařilo rostlinám, které se používaly od nestarších dob pro výrobu látek. Každé hospodářství mělo na svých pozemcích pole lnu a konopí. Dalším prastarým materiálem pak byla vlna ovcí pasoucích se na mnohých svazích a loukách horského kraje. Teprve později, hlavně v devatenáctém století k nám přicházejí další textilní materiály, a to hlavně bavlna a hedvábí.   

PředeníRostlinné materiály se musely dlouho a pracně zpracovávat. Celé rostliny lnu a konopí se po sklizni nejprve máčely. Vzpomeňme si na lidovou písničku Andulka konopí močila…. Tak se stonky připravily na další proces - sušení. Většina vsí měla na svém okraji takzvanou pazdernu, stavení, kde se mohlo topit a rostliny určené k sušení se zavěšovaly pod otevřeným krovem. Čím byly sušší, tím bylo větší nebezpečí vznícení celé pazderny a nejednou se stalo, že vzala za své nejen chatrná budova, ale také celá úroda lnu. Proto také pazderny stávaly kousek za vsí, aby případný požár neohrozil ostatní stavení.

Usušený len se pak odnášel do hospodářství a nastoupila již domácí technologie zpracování. Lněné vlákno bylo schováno ve stonku a jeho tvrdý obal bylo nutno odstranit. Proto se používalo nástroje, který nechyběl v žádném hospodářství – mědlice. Tou se svazky lnu protahovaly a zároveň lámaly. Poté přišlo na řadu postupné pročesávání lnu na kovových hřebenech – drhlenech - a tím se odstraňovalo pazdeří. Vyčesaný, nebělený len byl připraven ke spředení.

Předení na vřetenu

Předení za chůzeNejstarší technologií, která se i na Šumavě dlouho udržela, bylo předení na vřetenu. Jednalo se o jednoduchou dřevěnou tyčku, na obou koncích špičatou, která byla na jedné straně zatížena buďto kamenným kroužkem – přeslenem - nebo dřevěným kotoučkem.
Nejstarší přesleny pocházejí již z pravěkých nálezů na našem území. Vlákno se pracovávalo stáčením a navíjením na dřík vřetena. Takto mohly přadleny nosit svoji práci na pole a dokonce se mohlo příst i za chůze. Někdy si ženy a děvčata ovinovala surový len kolem hlavy do jakéhosi věnce.
Podle zručnosti přadleny byla také vlákna jemnější nebo hrubší. V našich muzeích se také zachovaly kovové kroužky podobné prstenům, které byly jakousi mírou jemnosti spředené příze, přadénka se jimi protahovala a hodnotila.

KramplováníTaké v našich pohádkách se motiv přadleny ať už zručné nebo líné, předoucí hrubou nebo zlatou nit, objevuje. Podobně jako len se zpracovávalo drsnější konopí. Lněná příze se používala na výrobu látek na oděvy, ubrusy, ručníky, ložní prádlo nebo povlaky na slamníky, hrubší konopí pak sloužilo na pracovní oděvy, pytle a provazy. 

Vlna získaná  ze stříže se nemusela zpracovávat tak zdlouhavě jako materiály rostlinné. Nejkvalitnější a nejdelší vlna pocházela ze hřbetu oveček. Ta se nejprve propírala, aby se zbavila mastného lanolinu a také mechanických nečistot.  Proschlá vlna se pak  cupovala v rukou, pročesávala a následně kramplovala. K tomu se užívalo dvou kartáčů s jemnými kovovými hroty, které se proti sobě držely a vlna, která vyšla z kramplí byla jemná a nadýchaná. Také měla svůj půvabný název – topinka. Tu pak již čekalo předení.

Kolovrat 

Práce na kolovratuVedle vřetena se užívalo dalšího již velmi důmyslného nástroje, či spíše stroje, jehož princip nebyl nikdy překonán - tedy kolovrat.
Opět zde docházelo ke stáčení jednotlivých vláken a navíjení na cívku. Vše již bylo zmechanizováno. Šlapáním pedálu se roztáčelo velké kolo a to jednoduchým převodem pohánělo cívku a přesličku.
V Evropě i mimo ni byste našli množství variant kolovratů – vodorovné, vertikální, se dvěma převody, ale vždy je výsledek stejný – stočená rostlinná nebo živočišná vlákna, která tvoří jedno nekonečné vlákno připravené na další zpracování.
Stejnoměrně upředené vlákno bylo vizitkou každé přadleny a pokud nebyla dostatečně zběhlá v práci s kolovratem, dobírali si ji tkalci rčením: Kousek vlas, kousek klas, kus kočičí vocas (cituji pana Žižku z Jaroškova, který mě po tři večery učil příst na kolovratu – pozn. autorky).
Ještě nežli mohl tkadlec zasednout k tkalcovskému stavu, čekalo ho mnoho práce se stáčením a přípravou osnovy. Osnova se zpravidla připravovala lněná, i když útek byl pak z jiného materiálu – bavlny, vlny, hedvábí.

Práce na tkalcovském stavu

Tkalcovský stav. Základním úkolem stavu bylo zajistit dostatečné napětí osnovy. Již ve starověkých kulturách bychom našli vertikální stavy, jejichž osnova byla zatížena kameny. Na stavech bylo napětí osnovy zajištěno několika důmyslnými vynálezy. Dalším požadavkem bylo vytvoření osnovního kříže, tedy takzvaného prošlupu, mezery v osnově, kterou se protahoval útek a docházelo tak k vytvoření plátnové vazby, tedy vlastnímu tkaní.

Šumavská textilní výroba měla své zvláštnosti, které vyplývaly z požadavků na vlastnosti látek, na jejich použití, ale také na jejich vzhled. Svůj vliv zde také mělo setkání dvou národnostních kultur – české a německé, protože se tkaniny užívaly nejen v domácnostech, ale také se vyvážely a prodávaly na české i německé straně.

Nejběžnějším textilním výrobkem bylo plátno. Vznikalo jednoduchým střídáním sudých a lichých osnovních paprsků a jejich prohazováním útkovým materiálem. Bylo možno jej vyrábět i na jednoduchých dvoulistových stavech. Většinou se dodržovalo pravidlo, že ke lněné osnově patří lněný útek, k hrubší konopné útek konopný. Tkadlec tedy pracoval se stejným útkovým materiálem, který měl navinut na člunku. Plátna se většinou vyráběla z neběleného vlákna. Hotové plátno se teprve následně bělilo na slunci nebo barvilo na potřebnou barvu. Z jemného plátna se pak vyráběly košile, vyšívané šátky, krajkou zdobené čepce a další „parádní“ části oděvů. Na Vimpersku se nosily bílé spodničky, takzvané krádlice, šité z bílého, keprem zdobeného plátna. Ze silnějších pláten pak ubrusy nebo prostěradla.

Vedle pláten se vyráběly kanafasy a to tak, že tkadlec přidal do útku další barvu. Nejčastějšími kanafasy byla plátna zdobená červenými nebo modrými proužky různé šíře a různého řazení, případně střídání barev. Zde se již projevovala tvořivost a fantazie tkalce a také krajové zvláštnosti. Kanafasy sloužily jako látka na šití ložního prádla, ale také jako látka na zástěry, šněrovačky, lajblíky, mužské vesty a hlavně sukně. Opět nám ji připomene písnička:  „Proto jsem si kanafasku koupila…“. V barvách kanafasu se již objevuje vedle lnu také bavlněné vlákno, které tkalci kupovali již spředené a barvené. Klasická plátna se tkala plátnovou vazbou, v některých oblastech se setkáme s takzvanými vyráženými kanafasy. V hladké vazbě se objevují plastické proužky, většinou barevné na bílém základu tkaniny. Ty se vytvářely na čtyřlistých stavech, kde mohla vzniknout keprová vazba. Všichni ji známe z denimu, materiálu na džínové oblečení. Útková nit přecházela přes tři osnovní a byla zachycena až čtvrtou osnovní nití. Takto mohla vzniknout silnější tkanina, kdy osnova byla více kryta útkem. Proužky kepru vystupovaly plasticky z tkaniny.

Druhy tkanin

Tkaniny z okolí VimperkaV některých krajích a zejména v našem šumavském se tkalo také na barevné osnově – šedé nebo tmavě modré. Podle barvy se jim říkávalo modrá bavlněnka, na Prachaticku byly nazývány volarky nebo voralky. Jinou krajovou zvláštností bylo střídání dvou barev v útku. Tak z Jaroškova pochází tkanina, kde se po jednom řádku střídá modrá a červená barva, takže látka působí měňavým dojmem.

V oblasti mezi Vimperkem, Volyní a Prachaticemi se objevuje v kanafasech také motiv tenkého červeného a modrého proužku vystupujícího z hladké plátnové osnovy. Proužkové motivy dovolovaly vytvořit zajímavý typ sukní, takzvané kolovanky, kdy při dolních okrajích sukní byly umístěny barevné pruhy střídajících se barev a směrem vzhůru k pasu byla sukně jednobarevná. Na Šumavě a v podhůří se setkáme se sukněmi se širokým modrým pruhem při dolním okraji zejména v okolí Prachatic, Vlachova Březí a Zdíkova. K bohatosti vzorů přispívají také další vazby. Vedle keprů přímých a lomených se objevují také vazby rypsové, štrukové, zvláštní efekty způsobené rafinovaným barvením útkového vlákna - flamky, ale také použití efektních hedvábných vláken, která svým leskem zdobila jinak matný len a bavlnu.

Tkaní z vlny

ŠerkaPojďme se však zastavit u tkalce, který používá ke své práci vlnu. Na teplejší oblečení bylo nutno použít látky, které byly silnější více hřály svého majitele. Tak se můžeme setkat se dvěma nejčastějšími výrobky a to byla šerka a sukno. Tkaniny označené jako šerka vznikaly podobně jako plátna, ale útkovým materiálem byla vlna. Osnovou zůstává len, případně bavlna. Vznikaly tak poměrně hutné tkaniny, protože hladké osnovní vlákno dovolilo drsné vlně sklouznout po osnově a přizpůsobit se. Vznikaly takto látky tkané plátnovou, keprovou i jinou vazbou, vybarvené do živých barev, které se opět střídaly v pruzích a vzorech. Ze šerkové látky se šily sukně, kabátky, mužské kalhoty i dětské oděvy.

Druhým produktem z vlny bylo sukno. Kdo vezme do ruky soukennou látku, těžko hledá detaily tkaní. Přesto se sukno tkalo, ale následně se „valchovalo“. Vlákna vlny se tak do sebe „zatloukla“, takže vznikla pevná hladká látka. Takových valch bylo na Šumavě několik a tkalci své zboží na valchu poháněnou podobně jako mlýn běhutou vodou donášeli k dalšímu zpracování. V okolí Vimperka se pevným vlněným látkám říkalo kalmuk a šily se z něj zimní oděvy, ale sloužila také k podšívání ručně pletených vlněných punčoch. Doma předená vlna musela být silnější, málo kroucená, zatkaná do lněné nebo vlněné osnovy. Látka se pak donášela k valchování v takzvaném šloku, kladívkové valchy. Ještě v polovině minulého století bychom se s ní setkali v okolí Husince, Vimperka, Rohanova a na Stašsku. Na Chodsku se  objevovaly  valchované vlněné látky na krojových kabátech ženatých mužů. Byly šity z bílé vlněné látky a zdobeny bílým nebo barevným vyšíváním na zádech.

Barvení

Barvení textilních materiálů bylo tajemstvím každého tkalce a barvíře. V minulosti se používalo, jak jinak, než přírodních barev – dubové kůry, lišejníků, i jiných barev jako například exotické indigo. Doma zpracované vlákno se nosilo k barvíři a ten vrátil zákazníkovi přadénka lnu nebo vlny obarvená na požadovaný barevný odstín. Nejoblíbenějšími barvami byla červená, modrá, hnědá, méně pak zelená, černá nebo fialová barva.

Současná doba již nepřeje ručně tkaným látkám. Snad ještě najdeme tkalce, kteří vyrábějí hadrové koberce nebo vlněné dekorační látky. Tkalcovství se však udržuje v oblasti výtvarné nebo zájmové činnosti. Postačí opatřit si menší stolový stav, který Vám dodají i s nataženou bavlněnou nebo vlněnou osnovou a můžete se pustit do vlastního tkalcovského díla a třeba i trochu opisovat ze vzorů téměř zaniklého řemesla. 

Mirka Fridrichová Kunešová

 

Zpět na Šumavská řemesla... 

Menu

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
Náš partner
ŠumavaInfo.cz - informační server Šumavy a Pošumaví