ŠumavaInfo.cz

Jména

Těší mě, Vávra

Příjmení je často první informace, kterou o člověku, jehož potkáme, se kterým mluvíme v telefonu nebo s ním máme jinak co do činění, získáváme. Jak jsme ale přišli ke svým příjmením? Proč se některá příjmení stále znovu opakují a některá jsou jen ojedinělá, ba až výjimečná? Proč máme tolik Nováků, Dvořáků, Svobodů a kde se vzala jména jako Osolsobě, Brzobohatý, Skočdopole nebo Bumbrle?  Proč je v některém kraji tolik Nývltů, Joudalů nebo Kadleců a proč je u nás na Šumavě spousta Mrázů, Kukačků, Březinů, Smrčků a dalších jmen pocházejících z hlubokých lesů?

Pojďme se projít po našich příjmeních a vysvětlit si původ třeba právě toho Vašeho, paní Šmídová, Bártíková, pane Střelečku, Fleischmanne nebo Kubašto. Některá příjmení jsou jasná. Jmenuje-li se někdo po všech dědečcích, pradědečcích a praprapředcích Had, není pochyb o tom, čím se kdysi zabývali. Jmenuje-li se někdo Tesař, je to také jasné. Což ale takový pan Doule, Illek, Šísl? Pojďme si to klubíčko otázek pomalu rozmotávat.

Lidé odjakživa užívali křestních jmen. Dostali je do vínku již na počátku svého života a jména jim byla dávána po rodičích, prarodičích, kmotřičkách nebo po oblíbeném patronu. Jména jako Anna, Marie, Josef nebo Jakub byla rozšířena po celém křesťanském světě. Vždyť jejich původ bychom našli až v bibli, nejčastěji v Novém zákonu.

U nás v Čechách začalo vše v době středověku, tedy přibližně ve 13. století. Byla to doba rozvoje řemesel, obchodu, měst. Pořádek si v příjmeních počala dělat císařovna Marie Terezie a po ní její syn osvícený Josef II. Vydal roku 1786 patent, kdy nařídil dvojjmenné pojmenování osob, tedy jméno a příjmení.

Vraťme se však spolu do doby středověku a rozhlédněme se po české vesnici, kde kvete řemeslo, obchod i zemědělství. Na jednom konci se činí v kovárně silák Jakub. Na návsi bydlí Jakub, který moc nevyrostl, zato jeho soused je chlapisko a hromotluk. V chalupě dalšího Jakuba se přede len a tká plátno, další Jakub přišel odněkud přes hory a jiný rád zachází do lesa a občas přinese domů nějakou chlupatou trofej. Jak se v našich Jakubech vyznat? Ten první z naší řady si jistě vysloužil přízvisko a poté příjmení kovář - Kovář. Postavou nevysoký Jakub bude za nějaký čas označován jako Malý. Jakub Hrubý neznamená, že je to chlap neurvalý, ale je opakem Jakuba Malého. Ten, který vyrábí plátno na prostěradla a pytle na obilí bude nejspíše Tkadlec nebo Kadlec, Jakub, jenž přišel do vsi přes hory, bude Němec, možná Polák, Vlach nebo Uher. No a ten, který rád prohání po lese vlky a lišky či jinou havěť, bude nejspíš Jakub Vlk, Liška, Vrána, Čejka, Kukačka, Čížek, Sokol, Sova, v jiném případě Ryba, Rak, Vokoun, Vydra, Zajíc, výčet zvířátek je nekonečný.

Příjmením se mohlo stát také rodné jméno – David, Matouš, Marek, Jindřich, Bárta (z Bartoloměje ), Vávra ( z Vavřince), Vácha (z Václava), Jíra ( z Jiřího), Kouba (z Jakuba), Šimek, Šíma (Šimon), Vincík (Vincenc), Voldřich (Oldřich), Klíma (Kliment).

Také vlastnosti nositelů jmen jsou v příjmeních patrná. Kučera, Holý, Tichý, Nevšímal, Drahokoupil, Mlčoch, Černý.

V našich příjmeních najdeme jednu zvláštnost, kterou snad jiný známý jazyk nemá. Je to zdrobňování. Vedle Němce najdeme Němečka, vedle Mráze máme Mrázka. Jen několik příkladů – Adam - Adámek, Toman – Tománek, Marek – Mareček, Bláha – Blažíček, Matouš – Matoušek, Vlk – Vlček, Rychtář – Rychtařík, Dvořák – Dvořáček, Novák – Nováček.

A co takový Pešek, Jakeš, Pavelec, Holec, Prošek. Dnešní čeština už těchto přípon příliš nepoužívá ke zdrobňování. Za těmito jmény slyšíme Petra, Jakuba, Pavla, pana Holého nebo Prokopa.

Proč však tolik zdrobňování? Jsou to jména synovská. Syn Horákův byl malý Horák, tedy Horáček, syn Petrův – Pešek, Petrášek, Pechoušek, Pešička, syn Jakubův byl malý Jakub, tedy Jakoubek, Jakubec, Kubík, Kubíček, Kubánek, Kubeš, ale také Jakeš, Jakš nebo Kubina a Kubinec. Čeština je nepřekonatelná ve způsobech zdrobňování. Vzpomeňme si na červeňoučké jablíčko pana Wericha.  

Která příjmení jsou však častá v našem kraji? Přesnou statistiku bychom zřejmě nikde nenašli. Nová poválečná doba přivedla do kraje nové lidi i s jejich jmény. Přece však můžeme nahlédnout do rodinných příjmení na hřbitovních náhrobcích, nebo naopak v telefonním seznamu. Své by nám ukázaly kartotéky lékařů, seznamy obyvatel v archivech státních úřadů, ba i  školní výkazy.    

 Nejspíše si všimneme značného počtu příjmení německých. Častá jsou příjmení označující řemeslo nebo povolání. Tak zde máme množství Müllerů – Mlynářů, Schmiedů – Kovářů, Weberů – Tkalců nebo Kadleců, Fleischmannů – Řezníků, Řezníčků, Waldmannů, Bauerů, případně Jungbauerů. Zastavme se také u slavného jména Steinbrenerů, Stein – kámen a sloveso brennen – pálit. Také již zmíněná jména zvířat můžeme vidět v německé podobě Fuchs – Liška, Wolf – Vlk. Některá německá jména vyjadřují vlastnosti svých majitelů Schwarz – Černý, Weiss - Bílý, Klein – Malý.

Některá původně česká jména jsou psána po německu – Maryschka, Schramek, jiná jsou původem německá, ale psána českou transkripcí, přepisem – Šmíd, Švarc, Fuks, Volf, Vágner.

Pojďme vybrat pár příjmení, která jsou v našem kraji častá. Nahlédněme například do Zlatých stránek z roku 2000 a můžeme začít od Adama. Bezpochyby se toto příjmení dědilo z otce na syna a bylo původně křestním jménem. První syn Adamův byl nejspíše opět Adam, druhý syn mohl být Jan, třetí Matouš, čtvrtý Oldřich. Syn Adam bude v rodině i mimo ni Adámek a dále Adamec, Adamčík a tím se odliší od pana otce. Jan zůstane Janem a po otci bude jmenován Adamem, tedy Jan Adam. To až jeho syn, případně vnuk bezpochyby pokřtěný Jan, se bude jmenovat Jeník, Janeček, Janoušek, Janda, Jansa a v našem původně českoněmeckém prostředí přibudou Hanzlové, Hanžlové, Hanzalové, Hanzlíkové.

Adler najde svůj český protějšek ve jménu Orel, ale spíše Vorel, Vorlíček. Před samohlásku o bylo přistavěno tzv. protetické v. Však také říkáme vokno, vodněkud, pokud nemusíme mluvit spisovně. Ono to o na začátku slov je nám trochu nepříjemné a tak si ho vylepšujeme v.

Aichinger stejně jako předchozí je jméno německého původu a můžeme se dohadovat, že jeho základem je jméno die Eiche – dub. Přepsáno foneticky, tedy podle výslovnosti.

Aisner – das Eisen – železo, ale také podkova, opět fonetický přepis

Aleš – jméno, které nám zní česky, ale nalezli bychom také Alexe a zde máme původ jména v Alexandrovi. X bylo často v češtině vyslovováno jako ch a k š již nebylo daleko. Bude to tedy příjmení vzniklé ze jména křestního, řeckého a latinského. Proč asi říkáme Alexandrovi Saša?

Albrecht  - příjmení vzniklé ze jména křestního v jeho nezměněné podobě.

Altmann – starý muž, v češtině máme dost jmen jako Starý, Stareček, Starka, ale i Stárek.

Toto je jen několik jmen, se kterými se můžete potkat v našem kraji. Jste nositelem příjmení, s jehož původem si nevíte rady a rádi byste věděli, jak k němu Vaši předkové přišli?

 

Těší mě, Vávrová

Vávrová nebo Vávrova? Ano, skutečně bychom se, milé dámy, ještě v 19. století představovaly s oním krátkým a. Na otázku čí by tedy zněla odpověď Buriánova, Bezouškova, Novákova, tedy patřící Novákovi, Drábkovi apod. S příjmením přicházíme na svět a do vínku nám jej dávají rodiče. Zpravidla dostáváme jméno otcovské, ale můžeme je získat také od matky. Jsou případy, že slavný otec má jméno změněné pro lepší zvuk nebo proto, že jej přátelé obdařili přezdívkou a děti tak přejímají jméno po matce.

Z příjmení mužského se dá snadno vytvořit ženská podoba. Říkáme tomu přechylování. Tedy Novák – Nováková, Ťoupalík - Ťoupalíková, Smetana – Smetanová. Z ženského příjmení můžeme zpětně poznat příjmení mužské. Manželem paní Bílé bude pan Bílý, otcem slečny Zahradníkové bude pan Zahradník.

Z jakého mužského příjmení je však odvozeno příjmení Picková – Picek, Picka, Picko?  Možné jsou všechny tři příklady. V úředních listinách se toto řeší tak, že se do závorky za ženské příjmení píše jméno mužské Frašková (Fraško), Pavlíčková (Pavlíčko), Chaloupková (Chaloupek).

Většina našich příjmení má podobu podstatných jmen – Tesař – Tesařová. Některá však mají podobu jmen přídavných. Pak přechylujeme jméno Tichý – Tichá, Malý – Malá. Co však v případě, kdy mužské jméno zní Dolejší – bude paní Dolejší nebo Dolejšová? Obojí je v pořádku.

Hradec – Hradcová, Kupec – Kupcová, Srnec – Srncová. Pročpak nemůžeme ponechat Hradecová, Kupecová, Srnecová? Trochu to tahá za uši, že? I v obecných jménech dochází ke střídání hlásek - švec, ale jdu k ševci. To je prastará historie, která se začala psát v době, kdy praslovanský jazyk ještě používal takzvané jery. To byly samohlásky označované podobně jako měkký znak v ruštině ъ. Dodnes jich užívá například bulharština. Když jery vycházely z módy, některé se změnily na samohlásky, některé zmizely. To by byl dlouhý příběh.

Některá příjmení mají stejný tvar mužský i ženský. Janů, Bártů, Kočí, Martinů nebo Petrů.

A co příjmení cizího původu? Jsme zvyklí říkat i psát Anna Kareninová, George Sandová, Sigrid Undsetová, ale některá příjmení ponecháváme v nepřechýlené podobě Greta Garbo, Sonja Hennie.

 

Zajímá Vás původ Vašeho příjmení? Napište nám.  

Menu

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
Náš partner
ŠumavaInfo.cz - informační server Šumavy a Pošumaví