ŠumavaInfo.cz

Literatura a jazyk na Šumavě a v Pošumaví


Literatura o Šumavě, spisovatelé Šumavy nebo Šumava jako téma literárního díla? Pojďme se na náš kraj podívat očima spisovatelů, kronikářů, historiků nebo příležitostných návštěvníků. Jedni se zde narodili a prožili valnou část svého života. Jiní v mládí opustili svůj domov a vydali se do světa, ale na Šumavu nikdy nezapomněli. Jiní naopak přišli z jiného kulturního prostředí a šumavské lesy a hory byly pro ně silnou inspirací. Snad nebude pohoršením lidové rčení, které praví, že jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Vydejme se spolu na dlouhou cestu za slovesným uměním, které navěky zachovává paměť lidí i krajiny.

Na začátek trochu teorie, neboť i pořádek v literárních pojmech dělá přátele

Foto: Radek DavidCo vše je literatura? Na počátku bylo slovo, tedy slovo, které vyjádřilo pojem – věci, pocitu, děje. Toto slovo mělo dlouhou dobu jen podobu vyslovenou lidskými ústy. Teprve když ta či ona civilizace dosáhla určitého stupně svého vývoje, vzniká písmo – grafický záznam celých pojmů nebo částí slova. Vznik písma byla jedna z největších revolucí lidského rodu. Národ mohl zapisovat své dějiny, svoji mytologii, zákony, psát milostné nebo výhružné dopisy, ale také divadelní hry, cestopisy – výčet by byl nekonečný.

Rozdělme si tedy pro začátek literaturu na ústní a psanou. Co vše lze zařadit do ústní slovesnosti? Snad nejstarší zachovaným druhem je mytologie. Příběhy, které žily v myslích lidí již v době pravěku, které vysvětlovaly vznik světa, původ přírodních jevů, systém bohů a polobohů, jejich vzájemné vztahy, ale i vztahy s pozemšťany. Připomeňme si nejznámější mytologie a jejich příběhy – Starý Zákon a jeho přebohaté literární dědictví, řecké bájesloví, slovanská a germánská mytologie. Příběhy starých Keltů, které jsou dodnes živé v bretonských a irských legendách. Pro všechny mytologické děje platí jeden zákon a to je čas. Stalo se to kdysi dávno, ještě před známou historií – tedy v jakémsi pra-čase.

Do nepsané literatury však můžeme zařadit také další epické nebo lyrické literární formy, tedy ty, které vyprávějí nějaký příběh nebo vyjadřují city, nálady, prosby.

Epika je tedy popis děje – když paní Vocásková s paní Chloupkovou pomlouvají paní Kočičkovou, nevědomky tvoří epiku. A což teprve, když se tato pomluva počne šířit. Nabývá na podrobnostech, přidávají se domněnky, úvahy, dějové jádro se mění, obohacuje, přibývají jednající osoby. Zde máme příklad vzniku veškeré literární epiky. V našem vyprávění se budeme k jejím kořenům stále vracet. Ať už to budou pohádky, které nemají časové ani místní určení, nebo pověsti, kde je jisté místo děje, případně jeho účastníci a historický rámec, legendy o světcích – svatém Václavu a jeho babičce svaté Ludmile, svatém Vintíři, Vojtěchu, ale také krátké pranostiky, rčení nebo stále živé a nově vznikající anekdoty.

Lyrika naopak nese v sobě hlavně citový náboj. Modlitba, litanie, nekonečná oblast písní obřadních – svatební, pohřební, masopustní i vánoční koledy, písně milostné, dětské – popěvky, ukolébavky nebo pracovní, prozpěvované při mlácení obilí nebo senoseči.

Stojí hruška v širém poli,…Píseň, tedy veršovaná lyrická forma a vypráví děj – tedy epiku. Lidové balady. Samozřejmě, že máme literární formy, které jsou to i ono. V každém vyprávěném příběhu je něco poezie a v každé sebezamilovanější písni je kousek děje. …já pojedu s váma.

Nezapomeňme na divadlo. Kdy vznikl tento literární druh – žánr? Možná byl vůbec nejstarší, možná ještě neslovesnou formou vyjádření. V lidovém umění se zachovaly hlavně hry, které se vztahují k církevním svátkům – hry s jesličkami, tříkrálové a masopustní, téměř zaniklá, ale v kraji stále živá konopická. Jejich dramatické texty se dědí v ústní i písemné podobě. Vzpomeňme jen na středověkého Mastičkáře, pašijovou hru původně předváděnou v kostelích. Její děj byl tak dlouho obohacován o epizody a postavy, až musela nejprve před kostel a skončila k velké radosti diváků na tržišti, byvši vykázána pro svoji rozpustilost a drsný humor. A co teprve lidové divadlo, tak oblíbené na venkově, zejména v době obrozenecké.

Foto: Mirka Fridrichová KunešováOd ústní tradice nebylo pak daleko k jejímu písemnému záznamu. K.J.Erben, Božena Němcová, Karel Weiss,…zachytili pověsti, pohádky a písně, které bychom dnes možná již neznali. Také kronikářské záznamy, někdy i ve veršované formě vyprávějí svým ručně psaným nebo již tištěným písmem to, co se dlouho tradovalo jen jako vzpomínky, pověsti.

Jak je to s jazykovou stránkou šumavské literatury. Část ústní lidové tvorby je tvořena němčinou, a to ještě nářečím, jež se jako většina nářečních útvarů liší od spisovného jazyka, takže bylo nutno písemný záznam překládat do srozumitelné formy. Jindy se jednalo o překlad v rámci časovém, tedy z jazyka středověkého do současného. Zvláštností Šumavy je jakási dvojjazyčnost, tedy jeden děj má svoji českou i německou (případně nářeční) verzi. Tento dvojí vliv dal vzniknout literatuře tématicky nesmírně bohaté, která není uzavřena jen do úzkého národnostního rámce.

Naše putování za bohatstvím slovesné tradice Šumavy začněme od Adama. Ne od onoho starozákonního, ale od příběhů, které nám zanechali naši praprapředkové Slované, Germáni i Keltové a jejichž stopy nalezneme v příbězích i jejich hrdinech.        

   

 

 

Menu

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
Náš partner

Vyhledat v textu

Vyhledat v katalogu

25. 9. Zlata

Zítra: Andrea


Náš partner
ŠumavaInfo.cz - informační server Šumavy a Pošumaví