ŠumavaInfo.cz

Vznik, vývoj a geografie Šumavy

 

Povydří - údolí Otavy, foto: Radek David (12.6.2011)Území dnešních Čech dělíme na dvě geologické soustavy: Českou vysočinu a Karpatskou soustavu. Česká vysočina je provincií Českého masivu, se kterým se svým rozsahem zhruba překrývá.
Šumavská soustava je jednou z jejích subprovincií a dělíme ji na Č
eskoleskou a Šumavskou hornatinu.

Geologický vývoj Šumavy probíhal ve dvou etapách horotvorných procesů: při prvohorním variském a třetihorním alpinském vrásnění. 

Předpokládá se, že stáří hornin tzv. moldanubika přesahuje 600 milonů let, co šumavské horstvo řadí mezi nejstarší pohoří ve střední Evropě. Moldanubický plutón, vytvářející dnes odkryté mohutné horské masivy (např. Plechého, Vydry či Prášilský), pronikl do starších vrstev přibližně před 300 mil. let.

 Starohory - druhohory

Geologický vývoj šumavské části České vysočiny má svůj počátek při procesu vzniku usazených hornin (sedimentaci) na dně prahorního moře. Usazeniny (sedimenty) tvořily:

  • jíly (nejlehčí částice v největších hloubkách)
  • písky
  • organická hmota
  • křemenný písek
  • korálové útesy (atoly)

Za působení tlaku a teplot ve velkých hloubkách došlo k metamorfóze (přeměně) jednotlivých usazenin (podle uložení) a tím ke vzniku různých typů hornin. Například metamorfózou jílů a křemenných písků vzniká zlatonosný křemen. 

Dalším dělením na geologické jednotky je Šumava součástí tzv. moldanubika. Název „moldanubikum“ vznikl podle území mezi Vltavou (Moldavia) a Dunajem (Danubius). Podle typu hornin se území rozděluje do skupin:

  • jednotvárná skupina, kterou tvoří horniny vznikající v hloubkách (pararuly, migmatity);
  • pestrá skupina, tvořena přeměnou částic z okrajových částí moře (pararuly, krystalické vápence, grafitické horniny a kvarcity;
  • série Královského hvozdu, svory (Ostrý)

Celý komplex šumavské větve centrálního moldanubického plutónu je protknut vyvřelinami (především žulami) – granity, které zde vystoupily během variské orogeneze (vrásnění). Podle struktury, složení a výskytu rozlišujeme na Šumavě několik typů granitů:

  • Srnský (oblast kaňonu řeky Vydry, pramenná oblast Křemelné);
  • Weinsberský (oblast mezi Českými Žleby a Knížecími Pláněmi);
  • Eisgerský nebo-li Pleknštejnská žula (masív Trojmezné hornatiny, Kamenné moře v okolí Plešného jezera, žulové skalní město na Medvědí stezce...);
  • Rastenberský (na ploše asi 100 km2, Želnavská hornatina, drobné masívy v okolí Stožce).

Třetihory

Zhůřské pláně - Zhůří u Keplů, foto: Radek David (10.9.2011)Ve třetihorách dochází k významným geologickým jevům, které zcela změnily tvář tehdejšího georeliéfu Šumavy do dnenšní podoby. Zejména za posledních cca 30 milionů let teplé a vlhké klima způsobovalo tropické zvětrávání hornin. Výrazné změny georeliéfu započaly zdvihem alpských hřbetů (alpinské vrásnění). Doposud zarovnaný šumavský reliéf je postupně vyzvednut. Zdvihy terénů způsobily zvýšení erozivní činnosti vodních toků. Vznikají první kaňonovitá území a hluboké strže.


Geologický lom Vltavy u Vyššího Brodu, foto: Radek David (19.8.2011)Významným jevem byla změna směru říčních toků a to do dnešní podoby. Vltava, jejíž vodní tok směřoval do té doby k Dunaji, dostává současný severní směr. Zlom směru toku Vltavy nastal v místě za Vyšším Brodem, kde se řeka stáčí k Rožmberku nad Vltavou. Až na malé výjimky se přerušuje spojení říční sítě Šumavy s Dunajem, kam byla původně tato síť odvodňována. V oblasti vyzdvižených pánví zřejmě vznikla velká jezera, která byla postupně vypouštěná zpětnou erozí vodních toků.

 

Čtvrtohory - pleistocén

Plešská hornatina a Plechý s mohutným karem Plešného jezera, foto: Radek David (14.1.2012)S nástupem čtvrtohor (cca před 2,5 mil. lety) přichází období s teplotními a srážkovými výkyvy. Typickým jevem bylo střídání doby ledové (glaciály) a doby meziledové (interglaciály). V této době se také formují hlavní tvary Šumavy a jejího předhůří. Dělo se to jak postupnými a pozvolnými tektonickými pohyby (především zvedáním jihozápadní části horstva), tak postupující erozivní činností vodních toků a ledovců, které několikrát narůstaly a opět ustupovaly.

Perník - účinky mrazového zvětrávání, foto: Radek David (24.4.2011)Horské ledovce se tvořily za nejvyššími hřbety Šumavy (nad 1330 m n.m.) a v délce až 2 km sestupovaly po jejich severovýchodních svazích do údolí. Takto modelovaly rozlehlé ledovcové kary a navazující údolí. Díky krátkým splazům se tyto kary podobají spíše kráterům než typickým ledovcovým údolím tvaru "U" a tvoří strmé až 350 metrů vysoké ledovcové stěny. Ledovci tlačený materiál se pak ukládal po stranách a na čele tajícího ledovce a tvořil morény. Vzniklo tak 12 ledovcových karů (kotlů) a původně 10 ledovcových jezer přehrazených čelní morénou (hrází z ledovcové sutě). Dvě z těchto jezer se postupně zanesla a zrašeliněla. Ze zbývajících osmi se 5 jezer nachází v české části Šumavy (Plešné, Prášilské, Laka, Čertovo a Černé) a 3 na bavorské straně (Velké a Malé Javorské a Roklanské). 
Horské hřbety byly současně vystaveny projevům mrazového zvětrávání. Skalní bloky ne něž působil mráz, větry a sluneční žár se rozpadaly do balvanitých a kamenitých sutí. Vznikala současná kamenná moře (Vydra, Luzný...).

 
Čtvrtohory - holocén

Tundrový porost na Pasecké slati, foto: Radek David (18.9.2011) Období na konci poslední doby ledové (cca před 10 - 12 tic. lety) mělo zásadní vliv na vývoj současné flóry a fauny. V té době je Šumava téměř bezlesá, pokrytá trávníky horských holí přecházejících v údolích ve stepi a keřovitou, jen místy stromovou tajgu, která pronikala do nadmořských výšek kolem 300 - 400 m. Nejvyšší hřbety ještě pokrývaly ledovce, v tajze převažovaly břízy, borovice a vrby.


Masivní oteplení, které konec poslední doby ledové provází, způsobuje spontánní rozšiřování lesa, který rychlým tempem posunuje horní hranici svého výskytu. Na mokřadech, vodních plochách a v jejich okolí vznikají rašeliniště a slatiniště.

Nově vznikající lesní formace doplnily stávající lesostepi a tundry s břízou, borovicí a vrbou, rozšířené o jalovec a lísku, později o dub a smrk. Smrkový porost poté ovládá většinu šumavského prostoru až do doby před cca 8000 lety, kdy je promíšen bukem a později jedlí. Před první kolonizací pokrýval většinu Šumavy smížený, v nejvyšších polohách jehličnatý les.
Primární bezlesí byla zatlačena jen na nejextrémnější lokality, přesto na nich přežila řada původně velmi rozšířených nelesních druhů, které dnes nazýváme glaciálními relikty.
První zemědělská kolonizace Šumavy se datuje do doby halštatské (7. až 5. stol. před n.l.) a laténské (4. až 3. stol. před n.l.), předpokládá se však, že centrální Šumavu nijak neovlivnila.

 

Zpět na Geologický vývoj 

Menu

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
Náš partner

Vyhledat v textu

Vyhledat v katalogu

27. 5. Valdemar

Zítra: Vilém


Náš partner
ŠumavaInfo.cz - informační server Šumavy a Pošumaví